Choď na obsah Choď na menu

 

odaseus54.jpg

 

ODYSEA

 

ZPĚV I

V domě Odysséově

O muži zchytralém, Múso, mi vypravuj, který se mnoho, mnoho byl nabloudil světem, když posvátnou vyvrátil Tróju, mnohá uviděl města a smýšlení národů poznal,

množství vytrpěl běd též na moři, trudě se v duši

zápasem o svůj život a návrat milených druhů.

Avšak přece ni tak jich nespasil, jakkoli toužil,

poněvadž vlastní pych byl všechněm příčinou zkázy. Bláhoví! Jedliť skot, jenž náležel Hyperíonu

Slunci, a za to ten bůh den návratu domů jim odňal.

O tom něco i nám teď vypravuj, Diova dcero!

Tenkrát ostatní všichni, kdo náhlé záhubě ušli,

byli už v domově svém, když vyvázli z války a moře.

On jen sám, ač toužil, by návrat a manželku spatřil, Kalypsou, vznešenou nymfou, byl zdržován, bohyní jasnou, v její prostorné sluji — vždyť chtěla ho manželem míti.

Ale když oběhem let již konečně nastala doba, ve které věční bozi mu do vlasti určili návrat, Ithaky — také tam jej četné stíhaly strasti,

ač byl ve středu svých.

S ním cítili bohové soustrast, všichni, jen Poseidon ne. —

Ten prudce se na něho hněval, na reka rovného bohům, než do své země se vrátil.

Ten však byl u Aithiopů, již bydlí v končinách dálných, u Aithiopů, jichž lid jest rozdvojen na koncích světa, jedni, kde vychází slunce, a druzí, kde zapadá opět.

Slavnostní oběti býkův a ovcí se účastnil právě. Tam tedy při hodech seděl a těšil se. Ostatní bozi u Dia Olympského tou dobou společně byli.

Otec bohů a lidí k nim počal mluviti, k bohům.

Aigisthos, bezvadný muž, teď právě mu na mysl přišel, kterého Orestés sklál, syn přeslavný Agamemnonův.

Na toho tedy si vzpomněl a k bohům promluvil takto: „Divno, jak neprávem lid jen bohům přičítá vinu!

Od nás jen všeliké zlé prý pochází, avšak i sami

strojí si strast jen zpupností svou — byť naproti sudbě. Tak teď naproti sudbě zas manželku Átreovcovu

Aigisthos pojal za choť a jej, když vrátil se, zabil,

věda přec o náhlé zhoubě, vždyť my jsme mu výstrahu dali, Hermeia bystrého zraku mu poslavše, Argova vraha, nevraždit Átreovce a nebrat si manžeku jeho,

sice že za otce svého se nad ním Orestés pomstí,

jakmile dospěje věkem a po své zatouží vlasti.

Toto mu pravil Hermés, však, ačkoli smýšlel s ním dobře, Aigisthos poslušen nebyl. Teď odpykal najednou všecko.“

Pallas jiskrných zraků mu na to zas odvece takto: „Kronovče, všech nás otče, ty nejvyšší vladaři vládců, ovšem byl onen člověk, jak zasloužil, postižen zhoubou — tak nechť každý zhyne, kdo páchá takové věci!

Já se však pro Odysséa, jenž chrabrým je hrdinou, rmoutím. Chudák! Vzdálen jsa svých, tak dlouho již útrapy snáší

na výspě oblité mořem, kde střed jest hladiny mořské. Ostrov je stromoví plný, a bohyně obývá na něm,

Atlanta zhoubné mysli to rozenka. — Jemu jsou všechny mořské hlubiny známy, a sám též vysoké nese

sloupy, jež širou zemi i nebesa od sebe dělí.

Od té zdržován jest, ač chudák velmi si stýská.

Ona však úlisnou řečí a vlídnými slovy jej stále

vábí, by Ithaky své již zapomněl, ale on přece

přál by si alespoň kouř, jak stoupá z otčiny v dáli,

spatřit, a potom by chtěl již zemříti. — Copak tvé srdce, Olympský, pohnout se nedá? — Což nečinil Odysseus tobě u lodí achajských vděk, když hojné žertvy ti vzdával

v širé krajině trójské? Proč tolik’s naň zanevřel, Zéve?!“

Kronovec, sběratel mraků, jí odvětil těmito slovy: „Jaká to, dítě, ti řeč teď vyklouzla z ohrady zubů?

Já že bych na Odysséa měl, božského, zapomenouti, který rozumem svým lid předčí a nejvíce žertev bohům nesmrtným vzdal, již sídlíme na nebi širém!? Avšak hněvá se naň bůh Poseidon chvějící zemí, urputně stále a stále, že oslepil rovného bohům Kyklopa Polyféma, jenž vyniká největší silou

z druhých Kyklopů všech.

Ten z rozenky Forkýna, vládce nad mořskou nezmarnou tůní, se narodil z Thoósy nymfy,

kteroužto Poseidáón kdys objal v prostorné sluji. Zemětřas Poseidáón mu nijak nechce sic proto

života vzít, však v otcovskou zem jej pustiti nechce. My tedy, veškeří bozi, se uraďme bedlivě všichni

o tom, jak by se vrátil, a Poseidon odloží potom

ten svůj hněv, vždyť naproti všem nám, nesmrtným bohům, nikterak nebude moci sám jediný pouštět se v zápas.“

Pallas jiskrných zraků mu na to zas odvece takto: „Kronovče, otče nás všech, ty nejvyšší vladaři vládců, jestliže toto se teď všem blaženým zlíbilo bohům, aby se ve svůj dům zas chytrý Odysseus vrátil,

pak ať se Argův vrah hned vydá, průvodce Hermés, na ostrov Ógygii a tamo co nejdříve možná

Kalypse pletenců krásných ať božskou oznámí vůli, že se již do vlasti své má hrdinský Odysseus vrátit.

Já pak v Ithaku zajdu, bych vznítila v synovi jeho o mnoho větší sílu a smělost mu vložila v srdce: Achajce kadeří dlouhých ať na sněm k poradě svolá, ženichům všem nechť výpověď dá, již stále a stále bijí mu četné ovce a lesklé loudavé krávy.

Potom ho do Sparty pošlu a do Pylu písečného, pátrat, zda vrátí se otec, ten milený, zví-li co o něm, aby tak u všech lidí se vzácné dodělal slávy.“

Řekla a na obě nohy si připjala opánky krásné, božské, ze zlata celé, jež nosí ji nad mořskou plání, jakož i nad širou zemí, jak větry se kupředu ženou. Chopila silné dřevce, jež ostrým se končilo hrotem, těžké, velké, pevné, jímž rozráží Olbřímorodá branné hrdinů řady, když záštím proti nim vzplane.

Sestoupla s olympských výšin a na zem se spustila skokem, snesla se v ithackou zemi a před vchodem králova domu vkročila na práh dvorní a držela kované kopí,

Mentovi, Tafiů vládci, jsouc podobna, hostovi domu.

Zpupných ženichův dav tam zastihla: Tito si právě na dvoře s kaménky hrou, blíž dveří, krátili chvíli, sedíce na kožích krav, jež předtím zabili sami.

Zatím héroldi jejich a hbití sluhové uvnitř jednak jiskrné víno jim v měsidlech mísili s vodou, jiní stolečky zas jim houbami dírkovatými

myli a k židlím kladli a hojné krájeli maso.

Télemach podobný bohům si Athény nejdříve všiml. Sedělť s ženichy právě a smuten byl v mileném srdci: otec mu na mysli tkvěl, ten hrdina — — kdyby tak přišel!!

Ha! jak v paláci svém by ty ženichy rozehnal rázem!! — Sám by byl opět králem a ve svém domě by vládl!— — —

V myšlenkách těch tam s ženichy dlel — vtom Palladu zhlédl, vstříc jí ke vchodu vyšel, a velmi se pohoršil v duši,

host že již dlouhý čas jest u vchodu. Přistoupil rychle,

za pravou ruku ji chopil a převzal jí kované kopí.

Potom se ozval takto a pravil perutná slova:

„Hoste, buď zdráv! Buď vítán, a srdečně! — Ale až potom, až bys pojedl dost, nám povíš, čeho si přeješ.“

Řekl a kráčel napřed, a Pallas brala se za ním.

Když pak vstoupili dovnitř a v komnatu vysokou vešli, dlouhé její kopí jí o pilíř vysoký opřel

v hlazenou oštěpů schráň, v níž mimo to ještě v tu dobu jiná mnohá kopí měl hrdinský Odysseus státi.

Potom ji ke křeslu vedl a posadil, pokrývku prostřev, krásnému, úpravnému, jež vespod podnožku mělo.

Sám si k ní přistavil židli, hned u křesla, opodál shluku ženichů, neboť by host, byv rozmrzen povykem jejich, mohl si znechutit jídlo, jsa u lidí nadmíru zpupných.

Chtěl se též po otci ptát, jenž dlouho byl z domova vzdálen.

Vodu vtom v konvici zlaté, a překrásné, přinesla služka, vlila ji v stříbrnou mísu, by mohli si umýti ruce,

načež hlazený stůl z nich každému stavěla vpředu.

Klíčnice ctná jim přinesla chléb, jejž na stolky dala, přidavši jídel hojně, jež ochotně ze zásob nesla.

Podnosy s všelikým masem pak zdvihl a předložil kraječ každému z nich, pak ze zlata číš jim postavil vedle.

Hérold obcházel stolky a naléval každému víno.

 

800px-odysseus_tiresias_cdm_paris_422.jpg

 

 4.spev

 

ZPĚV VI

Odysseus u Faiéků. Nausikaá

Takto tam Odysseus spal, jenž tolik zápasů přestál, úplně přemožen spánkem a únavou.

Athéna zatím odešla v kraj, v němž faiécký lid má zemi a město.

V prostranné Hypereii kdys bydlil faiécký národ, poblíž kyklópských mužů, již lid jsou zpupnosti plný, kteří je loupili často, svou silou předčíce nad ně.

Král pak, podobný bohům, je přesídlil, Nausithoos,

v Scherii, daleko lidí, již pořád se po zisku honí. Hradbami obehnal město a lidem dal vystavět domy, bohům zbudoval chrámy a lidem rozdělil pole.

Ten však už podlehl smrti a sešel v Hádovo sídlo, vládl pak Alkinoos, jenž božských byl úmyslů znalý.

Pallas jiskrných zraků se vydala do jeho domu chrabrému Odysséu chtíc připravit do vlasti návrat.

V ložnici zdobenou krásně tu vstoupila, ve které dívka spávala, postavou těla i krásou bohyním rovná,

dcera to chrabrého krále a zvala se Nausikaá.

S ní tam spaly dvě služky, jež Charitky dařily krásou,

s obou veřejí stran, vchod zavřen byl lesklými dveřmi. Vešla jak větrný vánek a kvapila k dívčinu lůžku. Stanula nad její hlavou a podobna přítelce její,

dceři to Dymantově, jenž nad jiné vynikal plavbou, družce to téhož věku a v srdci jí nadmíru milé.

Této si podobu vzala a pravila Jiskrnozraká:

„Copak tě, Nausikao, tak netečnou zrodila matka? Vždyť tvá lesklá roucha ti dosud bez péče leží! Nemáš daleko sňatek, kdy musíš míti i sama

krásný háv, též dáti jej těm, kdož povedou tebe. Vždyť přec z takových věcí se šíří u lidí pověst chvalná, a potěchu má jak velebná matka, tak otec. Pročež půjdeme prát hned po ránu s úsvitem Zory. Já pak s tebou chci jít, bych pomohla, abys co nejdřív prádlo zas v pořádku měla.

Již nebudeš svobodná dlouho, ježto již šlechtici přední se hlásí o tvoji ruku

z celé faiécké země, kde též máš kolébku svoji.

Hned, jak vysvitne jitro, jdi požádat slavného otce,

aby ti mezky a vůz dal vystrojit, kteří by vezli

zástěry, ženská roucha a veškery koberce lesklé.

Ale i samé tobě to mnohem vhodnější bude,

nežli jen pěšky tam jít — jsouť prádelny daleko z města.“

Pallas jiskrných zraků jí zmizela po těchto slovech na Olymp, na kterém prý jest bohům na věky věkův bezpečný byt. Jím nezmítá bouř, též nikdy ho liják nemáčí, nikdy se sníh tam nesype, nýbrž tam jasno bez chmur se prostírá všude, a bílé se rozlévá světlo. Na něm blažení bozi den ze dne jsou v radosti živi. Tamo šla Jiskrnozraká, když pokyn dívčině dala.

Zora vtom krásnotrůnná se zjevila.

Procitla ihned

dívčina oděná krásně, a nad snem pojal ji podiv. Kráčela rodným domem, by podala rodičům zprávu, milému otci i matce, a uvnitř oba je stihla.

U krbu seděla máť — kol ní též služebné ženy —

předivo nachové barvy tam spřádajíc.

Otce však zhlédla, právě když ze dveří kráčel a do schůze slovutných vládců

k poradě jejich se bral, kam zvali jej Faiéci statní.

Ona tu přistoupla blíže a pravila k milému otci: „Nedal bys, tatíčku milý, mi vypravit nákladní vozík, vysoký, pevných kol, bych mohla si na řeku k prádlu odvézt nádherná roucha, jež dosud mi špinavá leží? Vždyť přec i tobě se sluší, když s našimi šlechtici tady sedíš a poradu konáš, bys čistá měl na sobě roucha.

Pět též milených synů je ve tvém zrozeno domě:

dva z nich ženati jsou, tré svobodných v kvetoucím věku. Ti pak vždycky si přejí, by oděv vypraný měli,

kdykoli ku plesu jdou — toť na mé péči je všecko.“

Takto mu pravila dívka, však zmínit se o mladé svatbě styděla před milým otcem. Ten chápal vše v srdci a řekl: „Nechci ti odepřít mezků, a ničeho jiného, dítě,

jeď jen, a žádaný povoz ti vypraví sluhové moji,

vysoký, pevných kol — též košinu připojí k němu.“ Řekl a na sluhy zvolal. Ti na slovo poslušni byli.

Venku hned mezčí vůz jí chystali, jedoucí lehce, potom přivedli mezky a pode jho zapřáhli k vozu.

Zatím lesklé šatstvo si z komnaty snášela dívka, které na onen vůz pak složila, hlazený krásně. Také do vozní skříně jí chutná všeliká jídla

dávala máť, též zákusků dost, pak nalila vína

do měchu z kozí kůže. Tu na vůz vystoupla dívka. Matka pak plynný olej jí v zlaté přinesla láhvi,

aby si natřela tělo i její služebné ženy.

Vzala pak do ruky bičík a chopila opratě lesklé, bičíkem švihla je k běhu, a mezkové s lomozem jeli. Kvapem pádili stále a vezli i šatstvo i dívku,

avšak nikoli samu: hned za ní kvapily služky.

Když pak dospěly k místu, kde překrásná proudila řeka,

kde jsou prádelny stálé a zhluboka vytéká hojný

krásný zdroj, v němž vyprat by moh’ byť sebevíc prádla, ihned služebné ženy šly vypřáhnout zpode jha mezky, načež je zahnaly dále, by na břehu mírného proudu pásli se na chutné trávě.

A potom s povozu dívky oděvy rukama vzaly a do temné snášely vody,

kdežto je šlapaly v jamkách a o závod konaly práci. Když pak vypraly všecko a vymyly veškeru špínu,

kladly to na mořský břeh, kus za kusem, tamo kde nejvíc u moře pobřežní písek je mořskou omýván vodou. Dívky se umyly v moři a natřely olejem mastným, potom na mořský břeh té řeky si sednuvše k jídlu,

dlely, až sluneční zář jim nadobro osuší prádlo.

Když pak se najedly dost jak služebné ženy, tak kněžna, roušku si sundaly s hlavy a potom hrály si míčem. Kněžna pak bělostných loktů jim činila počátek reje.

Jaká Artemis jest, jdouc po horách, střelkyně šípů, buďtože po Erymanthu neb dlouhém Taygetu kráčí,

těšíc se z divých kanců neb z laněk střelhbitých v běhu — s ní tam venkovské nymfy, jež bouřného Dia jsou dcery, veselou laškují hrou — máť Léthó se raduje v srdci, poněvadž ze všechněch jich jest nejvyšší hlavou i čelem — snadno ji pozná každý, ač všecky jsou velice krásné:

právě tak nad své služky ta panenská předčila dívka.

Když však hodlala již zas nazpět k domovu jeti, do vozu zapřáhnout mezky a krásná složiti roucha, Pallas jiskrných zraků si jiný zas smyslila záměr: aby se Odysseus vzbudil a spatřil spanilou dívku,

jež by mu vůdkyní byla až do města faiéckých mužů. Míčem po jedné z děv vtom hodila králova dcera,

ten však služky se chybil a sletěl v hlubinu víru. Ony tu hlasitě vzkřikly.

I procitl Odysseus slavný. Sedaje, přemýšlet počal i ve svém srdci i v mysli:

„Pro boha! Jakých to lidí jsem opět do země přišel!

Jsou to snad násilníci a divoši nedbalí práva,

či to jsou pohostní muži a mají pobožnou mysl?

Jako bych ženský křik byl zaslechl, a mladých dívek,

nymf, jež na vrších hor svá obydlí mívají příkrých,

neb též v pramenech řek neb na luzích porostlých travou. — Či bych někde tu byl snad nablízku mluvících lidí?

Sám se však přesvědčím o tom a sám se chci podívat na to.“

Domluvil Odysseus slavný a zespod křoviny vyšel, potom pravicí pádnou si ulomil listnatou větev

z husté křoviny oné, by zakryl nahotu těla.

Vykročil vpřed jak horský lev své věřící síle,

který jde větrem a deštěm — však přesto mu divoce planou zraky, an za lovem krav neb stáda se ovčího žene,

nebo i plachých laněk — však hlad jej nutí i k tomu,

aby i v pevný dvůr šel s odvahou napadnout ovce.

Taktéž Odysseus měl v kruh dívčin pletenců krásných vkročit, ač bez šatu byl — však nouze ho nutila k tomu.

Strašný dívkám se zdál: bylť mořským zohyžděn kalem. Každá jinam z těch dívek se rozprchly po strmých březích.

Čekala králova dcera, z nich jediná, neboť jí vdechla Athéna odvahu v mysl a bázeň sňala jí s údů.

Klidně mu stanula vstříc.

On rozjímal, zdali by neměl obejmout kolena její a prosit spanilé dívky,

či snad jenom tak zdálky ji prosit lichotnou řečí,

zdali by dala mu šaty a do města cestu mu řekla. Když tak rozjímal v srdci, tu uznal vhodnější toto:

prosit spanilé dívky jen zpovzdáli lichotnou řečí,

aby ji nepojal hněv, když kolena její by objal.

Pročež získavou řečí, jí lichotnou, mluviti počal:

„Pro boha, prosím tě, paní! Jsi božstvo, či smrtelný člověk? Jestliže’s některá z bohyň, co sídlí na nebi širém,

s Artemidou bych já, jež velkého Dia je dcera,

krásou, postavou těla i velkostí nejblíž tě srovnal.

Jsi-li však některá z lidí, co mají na zemi sídlo,

třikrát blaženi jsou tvá velebná matka i otec,

třikrát blaženi bratři, vždyť jistě jim nadmíru srdce

po každé rozkoší blahou se pro tebe rozhřívá v hrudi, kdykoli zří tak vzácný květ jít v rejiště k tanci.

Avšak nejšťastnějším v svém srdci se pocítí ze všech,

který zvítězí dary a tebe si odvede domů,

neboť dosud nikdy jsem takého člověka nezřel

ze všech mužů ni žen — já s úžasem na tebe hledím.

Jenom jsem na Délu kdys blíž Foibova oltáře spatřil palmový mladý strůmek, jak ze země vyrůstá vzhůru, neboť i tam jsem přišel, a množství lidu šlo se mnou

na cestě té, z níž tolik mi běd pak vzejíti mělo.

Tam jsem právě tak stál, jak ztrnulý, když jsem jej spatřil, dlouho, vždyť takový kmen, mním, dosud nevzrostl z půdy. Tak teď tobě se divím a žasnu, a bojím se hrozně

dotknout se kolenou tvých, ač těžký smutek mě stíhá. Včera, až v dvacátý den, jsem z třpytného vyvázl moře,

do té doby mě vlny a prudké honily vichry

od výspy Ógygie — teď sem mě zas uvrhlo božstvo,

abych tu též snad zakusil strast, vždyť sotva se, tuším, skončí, a množství běd snad dříve mi přisoudí bozi.

Avšak slituj se, paní, vždyť vytrpěv útrapy mnohé,

nejdřív přišel jsem k tobě — z těch druhých nikoho neznám

z lidí, co v krajině této a v městě své obydlí mají.

Do města cestu mi ukaž, dej roucho, bych tělo si oděl, jestliže’s vzala, sem jdouc, snad nějaký na prádlo obal!

Bozi pak račte ti dát, čeho ve své mysli si žádáš,

muže i dům — též přidejte vám dar svorného ducha

vzácný! Nic lepšího nad to ni hezčího na světě není,

než když, smýšlením svorní, svou domácnost společně vedou žena i muž, svým odpůrcům v žal, však na radost velkou všechněm příznivcům svým, však nejvíc zvědí to sami.“

Dívčina bělostných loktů mu odvece, Nausikaá: „Cizinče, ježto se nezdá, že zlý jsi neb nemoudrý člověk, Kronovec, Olympský Zeus, nám lidem rozdává štěstí, sám, jak dobrým, tak zlým, jak jemu se pokaždé líbí. Snad též tobě to dal — pak musíš všecko to snášet. Teď, když do naší země a našeho přicházíš města, nebude chybět ti roucho, ni ostatní, čeho by každý prosebník stíhaný těžce, měl dostati, sejda se s námi.

K městu ti ukážu cestu a povím ti národa jméno:

 

 

od-a-kyklop.jpg

 

POROVNANIE ILIADY S ODYSEOU

 

 9.spev

 

 

odaseus54.jpg

 

 

KOMPOZÍCIA ODYSEY

 

 

 

ZPĚV XI

Rozmluvy Odysséovy s dušemi mrtvých v podsvětí.10 Elpénór

Nejdřív přistoupil k nám náš Elpénór, zesnulý soudruh. Pod zem širokých cest až dosud pohroben nebyl, neboť v Kirčině domě jsme nechali mrtvolu jeho

bez pláče, bez pohřbu ležet, když jiná nás nutila práce.

Spatřiv jej, zplakal jsem nad ním, a soucit pojal mě v srdci. Tu jsem se ozval takto a pravil perutná slova:

‚Jakpak přišel jsi sem, můj příteli, v temnotu chmurnou? Dříve’s tu pěšky než já, jenž s lodí černou jsem připlul!‘

Takto jsem děl, ten zalkal a toto mi v odpověď pravil: ‚Zchytralý Odyssée, ty z Láerta vládyko jasný,

božský neblahý osud mě zmámil a nemírné víno.

Lehnuv si na střechu domu, jsem ani si nevzpomněl na to, abych na schody vkročil a dolů sestoupil po nich,

nýbrž spadl jsem přímo, hned se střechy: tu se mi rázem z obratlů vylomil vaz — duch sešel v Hádovo sídlo.

Nyní tě při milých tvých však prosím, vzdálených doma, při tvé choti a otci, jenž pěstil tě, dokud’s byl malý,

při tvém mileném synu, jenž bez tebe doma ti zůstal, neboť dobře to vím, až z Hádova odejdeš sídla,

svoji že úpravnou loď zas přiženeš k aiajské výspě,

tam pak, vládce, tě prosím, si račiž vzpomenout na mne! Nechtěj na oné výspě mne bez pláče nechat a pohřbu, bera se pryč, sic božský hněv pak stihne tě pro mne, nýbrž mě se zbrojí mou dej spáliti, kterou jsem nosil, potom mi nasypej hrobku tam na břehu zpěněné tůně, mužovi nešťastnému, ať o mně i potomci zvědí!

Přání toto mi vyplň a zatkni mi do hrobu veslo,

kterým jsem vesloval živ, když ještě jsem s přáteli býval!‘

Pravil, já na jeho řeč jsem řekl mu odpověď tuto: ‚Všecko to, nešťastný druhu, ti splním a vykonám řádně.‘

Takou jsme truchlivou řeč tam navzájem mluvili k sobě, se strany jedné já, meč nad krví v pravici drže,

s druhé přítelův stín, jenž ještě mi vyprávěl mnoho.

 

Matka

Já však seděl tam ještě a čekal jsem. Konečně matka temné požila krve, a hned pak poznala syna,

načež, hlasitě štkajíc, mi pravila perutná slova:

‚Jakpak přišel jsi sem, můj synáčku, v temnotu chmurnou, ještě jsa živ? — vždyť místa ta zřít jest nesnadno živým! Neboť mohutné řeky a hrozné proudy jsou v cestě, především Ókean sám, jejž není nikterak možno

projít pěšímu chodci, leč má-li kdo úpravný koráb. Cožpak teprve teď sem z Ília přicházíš, bloudě

s korábem dlouhou dobu, a s přáteli? V Ithace’s ještě nebyl a manželku svou až dosud neviděl‘s v domě?!‘

Řekla, já na její řeč jsem zase jí odvětil takto: ‚Matičko má, sem v Hádův dům jsem nutností veden, thébského Teiresia se v podsvětí na věštbu zeptat.

Dosud v achajský kraj jsem nevkročil, ani jsem v naši nevešel zem, než pořád mám strast, jak po světě bloudím, co jsem s Agamemnonem se do války vypravil slavným do Tróje bohaté koňmi, bych válčil s národem trójským. Avšak toto mi pověz a skutečnou pravdu mi řekni,

jakou měla jsi smrt, jež stihla tě, zármutku plná?

Zdali snad dlouhá nemoc, zda Artemis, střelkyně šípů, žití tě zbavila vráz, svým libým tě střelivši šípem?

Dej mi i o otci zvěst, též o synu, nechaném doma! Zdalipak dosud mají mou důstojnost, či ji snad jiný má již muž, snad v návrat můj již nevěří národ?

Konečně řekni mi též mé manželky mysl a vůli, dosud-li u syna žije a všecko mu bezpečně chrání, či si ji vzal již jiný, kdo z Achaiů přední je šlechtic?‘

Děl jsem a velebná máť zas tuto mi odpověď dala: ‚Ovšemže manželka tvá, ač trpí velice v srdci,

dosud je ve tvém domě, a v žalosti plyne jí řada strastných nocí a dní, ana hojné prolévá slzy.

Nemá nižádný muž tvou důstojnost — užívá klidně korunních statků tvůj syn.

Ten při všech hostinách řádných jídá, jako je slušno, by soudce se účastnil hostin,

neboť všickni ho zvou.

Tvůj otec na venku mešká, nechodě do města nikdy a nemá za lůžko k spánku

postel, ni pokrývek nemá a žádných koberců lesklých, nýbrž za doby zimní si lehá s čeledí v domě

poblíž ohniště v prach, jen v chatrné roucho jsa oděn.

Když pak nastane léto a jeseň kypící plody, tenkráte na všech místech mu po svahu vinného sadu z listí spadlého s větví jsou na zemi prostřena lůžka, na která, souže se, lehá a zármutek zvyšuje v duši,

po tvém návratu touže, a těžké stáří ho tíží.

Tak jsem zhynula také a došla jsem osudu svého.

Nikoliv Artemis v domě, ta střelkyně bystrého zraku, žití mi nevzala vráz, svým libým mě střelivši šípem, také žádná nemoc mne nestihla, kterážto nejspíš žalným ubytím sil nám z údův odnímá život.

Velká však po tobě touha, tvá rozvaha, vládyko jasný, a tvá laskavá mysl mi sladké odňaly žití.‘

Řekla, a já jsem chtěl, v své mysli to uváživ dobře,

duši své milé matky, již umřelé, v náručí pojmout.

Třikrát jsem vyrazil vpřed, pln chtivosti v náruč ji pojmout, třikrát jak sen neb stín zas vymkla se z objetí mého

matka, a trpký bol v mém duchu se po každé vzbudil.

Tu jsem se ozval takto a pravil perutná slova:

‚Pročpak mi unikáš, matko, když toužím tě v náručí pojmout, bychom i v Hádově sídle se pojmouce v objetí milé,

oba dva kvílením bolným se nalkat dosyta mohli?

Či to snad nějaký přízrak mi velebná Persefoneia poslala sem, bych ještě i víc měl stesku a nářku?‘

Děl jsem, a velebná máť zas tuto mi odpověď dala: ‚Ach, můj milený synu, ty nejvíc ubohý z mužů, nikterak Diova dcera tě nemámí, Persefoneia!

Taký je člověka los, jak jednou se světa sejde, neboť není už svazů, jež drží maso a kosti, poněvadž planoucí oheň je silou mohutnou stráví, jakmile jednou duch jest z bílých odloučen kostí. Avšak duch se jak sen jen mihotá, odletěv z těla.

Rychle však usiluj jít zas na světlo, to však si všecko pamatuj, abys i pak své choti to povědět mohl!‘

Takou jsme navzájem řeč tam mluvili.

 

Agamemnón, Achilleus, Aiás

Všech bych nemohl vyčíst ni zevrubně povědět jména — kolika tehdáž reků jsem dcery a manželky spatřil.

Dříve by božská noc nám uběhla. Čas je už k spánku,

ať bych šel k průvodcům v lodi, neb ať bych při vás tu zůstal. Avšak bohům i vám má výprava na péči bude.“

Pravil, i umlkli všichni, a úplné nastalo ticho

v králově komnatě stinné, a divné je pojalo kouzlo.

Áréta bělostných loktů tu první počala mluvit: „Jakým tento zde muž vám připadá, faiéčtí plavci, velkostí těla i krásou a uvnitř rozvážnou myslí? Hostem sice je mým, však pocty je účasten každý. Pročež nekvapte tak jej vypravit, nešetřte darů, jichž tak potřeben jest, vždyť každý zajisté z knížat hojný majetek má v svém paláci po vůli boží!“

Po chvíli hrdinský kmet k nim promluvil, Echenéos, který byl věkem starší než každý z Faiéků druhých:

„Zajisté, přátelé milí, teď mluvila královna moudrá, jak je i mínění naše i úmysl. Učiňte takto!

Tuhle však vládyka sám ať rozhodne slovem i skutkem!“

Na to pak Alkinoos mu odvětil těmito slovy: „Ovšem, všecko se staň, jak pravila, jakože vskutku

já jsem doposud živ, všem plavcům Faiékům vládna. Host ať se odhodlá k tomu, ač dychtí domů se vrátit,

přec jen ještě tu být až do zítřka, co bych mu dary obstaral úplně všecky — než výprava starostí bude občanů všech, však nejvíc mou, jenž v domě jsem pánem.“

Důvtipný Láertův syn zas těmito odvětil slovy: „Vladaři velikomocný a nad lidi veškery slavný, kdybyste přáli si toho, bych celý rok se tu zdržel, avšak mi chystali odjezd a skvostné mi dávali dary, raděj i to bych volil, vždyť mnohem lépe by bylo, kdybych s plnější rukou se do milé otčiny vrátil.

Tím jen vážnosti více a přízně bych věru si zjednal

u všech, kteří mě uzří, až v ithackou zemi se vrátím.“

Na to zas Alkinoos mu odvětil těmito slovy: „Nemůžem, Odyssée, se domnívat, na tebe zříce,

že bys darmotlach byl, muž prohnaný, jakých je nazbyt černou živeno zemí, a světem plno jich chodí,

snujíce lživé řeči, z nichž nemožno poznati pravdu.

Ty máš i půvab mluvy i rozum nadmíru bystrý.

Tak jak nějaký pěvec jsi příhody mistrně líčil: veškerých Achaiů strasti a vlastní útrapy žalné.

Avšak toto mi pověz a skutečnou pravdu mi řekni, spatřil-li’s některé druhy tam v podsvětí, podobné bohům, kteří s tebou šli k Tróji a došli tam osudu svého.

Dlouhá nyní je noc, jest bez konce — doposud není

na spaní v ložnici čas — jen vypravuj divné ty věci!

Ano, až do samé Zory bych vydržel, kdyby ses jenom odhodlal útrapy své nám vyprávět v komnatě tady.“

Důvtipný Láertův syn zas těmito odvětil slovy: „Vladaři velikomocný a nad lidi veškery slavný,

čas jest k dlouhým řečem, však čas jest také již k spánku.

Kdybys však ještě i dál chtěl poslouchat, nechci se vzpírat, jiné, nežli jsou tyto, ti vyprávět žalnější ještě

útrapy soudruhů svých, již později se světa sešli,

kteří z trójské vřavy, tak žalostné, unikli sice,

původem manželky své však při svém návratu zašli.

 

Agamemnón

Ale když útlých těch žen již veškeré zesnulé duše

na povel Persefoneie se rozešly na různé strany,

tehdáž přistoupil k nám duch vévody Agamemnona, pohroužen v žal — s ním družina těch, již v průvodu jeho v paláci Aigisthově kdys zabiti osudu došli.

Ihned poznal mě rek, jak temné krve se napil. Propukl v hlasitý vzlykot a hojné proléval slzy, vztahuje za mnou ruce a dychtě mě v náručí pojmout. Avšak neměl už sil, těch pevných, křepkosti oné,

jaké, ovšem dříve, mu ve svižných bývaly údech.

Spatřiv jej, zplakal jsem nad ním, a soucit pojal mě v srdci. Tu jsem se ozval takto a pravil perutná slova:

‚Přeslavný Átreův synu, ty vladaři Agamemnone, jakou měl jsi to smrt, jež stihla tě, zármutku plná? Zdali bůh Poseidáón tě na tvých zahubil lodích, vzbudiv zuřivé větry a jejich vichřice zhoubné? Zdali tě nepřátel dav snad zničil na pevné zemi, když jsi jim odháněl krávy a ovcí úhledná stáda, nebo když o jejich město a o ženy jejich jsi válčil?‘

Děl jsem, on ihned se ozval a řekl mi odpověď tuto: ‚Zchytralý Odyssée, ty z Láerta vládyko jasný,

ani bůh Poseidáón mne na mých nezhubil lodích, vzbudiv zuřivé větry a jejich vichřice zhoubné,

ani dav nepřátelský mne nezničil na pevné zemi.

Zato mi zhoubu a smrt zlý Aigisthos nastrojil v domě.

Zabil mě s manželkou kletou, když dříve mě do domu pozval, při hodech, jako když býk jest nad svým zabíjen žlabem.

Tak jsem přebídnou smrtí byl sklán — kol přátelé drazí napořád vražděni byli jak vepřové bělostných zubů

u muže zámožného, jenž velikým majetkem vládne,

kláni jsou k svatbě neb k hodům neb k nějaké hostině skvělé.

Tys přec zajisté byl již přečasto při vraždě mužů,

ať již v souboji někdy, či v zuřivé válečné seči —

kdybys však tohle byl spatřil, tu v duši bys žalostně zalkal, jak jsme tam u měsidla a u stolů plných jídla

leželi v hodovní síni, a podlaha od krve vřela.

Nejžalnější hlas jsem zaslechl od Priamovny, Kassandry, kterou lstná tam zabila Klytaiméstra, kleslou přes tělo mé — já k obraně zvedaje ruce, spustil jsem k zemi je zpět, byv proboden.

Nestyda ta se odvrátí, nechtíc ani, ač měl jsem už do Hádu jíti,

rukama zavřít mi ústa a naposled zatlačit oči.

Pročež hroznějších tvorů ni drzejších nad ženu není,

která takové činy by ovšem smýšlela v duši, jakož byla to ona, jež mrzký ten smyslila skutek, zabivši manžela z mládí! — —

Vždyť já jsem vždycky si myslil, že k svým vlastním dítkám i k čeledi domů se vrátím

k radosti všem — však žena, všech krutostí nad jiné znalá, pohanu zjednala sobě, i pro všecky budoucí časy

útlým ženštinám všem — též takové, která je čestná.‘

Pravil, já na jeho řeč jsem řekl mu odpověď tuto:

‚Aj! Toť pochyby není, že na rod váš zanevřel hrozně Kronovec vidoucí v dálku skrz lestné úklady ženské,

od dávných dob: z nás mnozí jsme hynuli — Heleně kvůli, tobě pak Klytaiméstra, kdy pryč byl’s, chystala úklad.‘

Děl jsem, on ihned se ozval a řekl mi odpověď tuto: ‚Proto se chraň — byť manželce své — být přespříliš oddán! Každé myšlenky své jí nesvěřuj, jež ti je známa,

nýbrž jedno jí zjev, však druhé skryto si podrž!

Ty ovšem vraždy se neboj, můj příteli — od choti aspoň, poněvadž Íkariovna je nadmíru rozumná žena,

moudrá Pénelopeia, a dobré má myšlenky v srdci.

Mladou ještě tvou choť té doby jsme nechali v domě,

když jsme se do války brali, a chlapečka u prsou měla, malého — ovšem už nyní as zasedá ve sboru mužů, šťastný — vždyť milý otec, až vrátí se domů, ho spatří, k otci se milý syn zas přitulí, jak to je slušno.

Mně však zmařila choť, bych zrakem se nemohl více pokochat v milém synu, mne samého zabivši dříve.

Jinou ti věc však povím, ty na mysli přemýšlej o ní! Potajmu, nikoli zjevně, k své milé otcovské zemi

loď svou říditi hleď, vždyť ženám věřiti nelze!

Avšak toto mi pověz a skutečnou pravdu mi řekni, víte-li o mém synu, že někde je naživě dosud,

zdali snad v Orchomenu či v písečném Pylu je někde, nebo snad v širé Spartě se zdržuje u Meneláa:

jistěže Orestés slavný mi nezhynul na zemi ještě!‘ Pravil, já na jeho řeč jsem řekl mu odpověď tuto:

‚Pročpak to, Átreův synu, chceš věděti? Nevím přec ani, zdali je mrtev či živ — jest nehezké do větru mluvit.‘

Takou jsme smutnou řeč tam navzájem mluvili k sobě, stojíce, truchliví v srdci a hojné roníce slzy.

 

Achilleus

Vtom však přistoupil ke mně duch Achilla Péléovce, přišel Patroklos také a hrdinský Antilochos,

Aiás, bojovný rek, jenž postavou těla i krásou nejlepší z Danaů byl krom hrdiny Péléovce.

Achilla rychlého v běhu mě ihned poznala duše, načež hlasitě štkajíc, mi pravila perutná slova: ‚Zchytralý Odyssée, ty z Láerta vládyko jasný, odvážný, jaký to ještě si vymyslíš smělejší skutek!? Jakpak sis troufati moh’ jít do Hádu, ve kterém bydlí mrtví zbavení smyslů — jen obrazy zesnulých lidí?‘

Pravil, já na jeho řeč jsem řekl mu odpověď tuto: ‚Achille Péléovče, ty z Achaiů nejstatnější,

za věštbou Teiresiovou sem přicházím, zda by mi radu nějakou dal, jak v ithackou vlast bych skalnatou přišel. Dosud v achajský kraj jsem nepřišel, ani jsem v naší nevkročil zem, než pořád mám strast.

Však nad tebe, reku, nebyl šťastnější dříve, ni později, nižádný člověk:

neboť dokuďs byl živ, jak boha jsme všichni tě ctili,

teď, když v podsvětí dlíš, zas velkým jsi vladařem mrtvých, proto se nijak nermuť, že zemřel’s, Achille slavný!‘

Děl jsem, on ihned se ozval a řekl mi odpověď tuto: ‚Prosím tě, vládyko slavný, jen smrti mi velebit nechtěj! Oráčem být bych raděj si přál, chtěl jinému sloužit, mužovi nebohatému, jenž mnoho by majetku neměl, nežli tu v Hádově sídle být všechněch zesnulých vládcem.

Teď však pravdivou zprávu mi o statném synu mém pověz, také-li do války přišel, by vynikal v boji, či nešel,

pověz, zdali co víš též o mém hrdinském otci,

dosud-li královská pocta mu náleží u Myrmidonů

četných, či v Helladě širé a ve Fthíi ctíti ho nechtí, protože velké stáří mu poutá ruce a nohy.

Kdybych mu já tak pomoci moh’ tam pod září slunce,

takový, jaký jsem byl kdys v širé krajině trójské, když jsem nejlepší z všech tam pobíjel, Argeiů bráně!

Kdybych, taký jsa muž, v dům otcův jen nakrátko vkročil tu by as leckdo mé síly a nezdolných rukou se zděsil,

kdo mu tam násilí činí a královskou hodnost mu bere!!‘

Pravil, já na jeho řeč jsem řekl mu odpověď tuto:

‚O tvém hrdinském otci jsem bohužel do této chvíle žádné neslyšel zprávy, však o tvém mileném synu

zcela ti pravdivou zvěst teď povím, jakož mi velíš.

Vždyť já zajisté sám jej k Achaiům holení krásných

na duté souměrné lodi jsem přivezl s ostrova Skýru. Kdykoli před městem Trójou jsme společné porady měli, mluvil po každé první a nikdy se nemýlil v radě,

lepší jen já jsem býval a Nestor podobný bohům.

Když pak na pláni trójské jsme opět válčili zbraní, nikdy se nezdržel v řadách ni uprostřed zástupu mužů, nýbrž vybíhal vpřed, svou silou za nikým nejsa,

mnohé muže tam sklál, když hrozná zuřila bitva.

Všech bych nemohl vyčíst ni zevrubně povědět jména nepřátel, které tam sklál, když národa Danaů bránil.

Jen jak Télefův syn byl poražen od něho kopím, hrdinský Eurypylos a četní druzi kol něho,

Kéťané, pobiti jsou v tom zápase pro dary ženské. Po slavném Memnonu já jsem hezčího neviděl muže!

Když pak do koně vjít, jejž Epeios zrobil, jsme chtěli, z Argeiů šlechtici přední, a mně bylo svěřeno všecko, abych pevnou tu skrýš dřív otevřel, pak ji však zavřel, tehdáž ostatním všem, kdož vůdcové byli a vládci,

s tváří splývaly slzy a každému chvěly se údy,

jeho však vůbec nikdy jsem neviděl na vlastní oči,

že by kdy krásnou tvář měl pobledlou, že by byl s tváří jedinou setřel slzu, však žádal mne, snažně mne prose,

aby směl vyjít z koně, a držadla meče a kopí

těžkého kovem se chápal a zamýšlel Trojanům zhoubu.

Když pak jsme Priamův hrad již konečně zbořili strmý, podíl a vzácný dar k své lodi si odnášel z války,

úrazu prost, vždyť břitký hrot jej neranil nikdy,

zdáli, ni nablízku meč, jak lidem často se stává

ve vřavě lítého boje — bůh Arés zuřívá slepě.‘

Když jsem toto mu děl, duch hrdiny rychlého v běhu po louce asfodelové se ubíral kročejem dlouhým, radosti pln, když syn byl nazván ode mne slavným.

 

Mínós

Vtom jsem Mínóa zhlédl, jenž Diův je rozenec slavný, kterak zlaté má žezlo a soudí mrtvoly, sedě.

Ty pak při vládci jsouce, a stojíce, sedíce vůkol,

v Hádu tam s širokou branou se po svých tázaly právech.

 

Óríón

Potom jsem obrovského tam uviděl Óríóna,

po louce asfodelové jak shání zvířata ona,

která zabil kdys sám, když živ byl, po horách pustých, v rukou kovový kyj, jenž býval nezlomitelný.

 

Muka Tityova, Tantalova a Sisyfova

Také jsem Titya zřel, jenž syn jest přeslavné Země, kterak na zemi ležel a devět pokrýval lánů.

Stojíce s obou stran dvé supů mu sžíralo játra,

z nitra je bránice rvouce, a rukama nemoh’ jich zahnat.

Bylť on Diovu choť kdys zneuctil, vznešenou Létu, právě když do Pýthy šla skrz Panopeus ku plesům vhodný.

Také jsem Tantala zřel, jak kruté útrapy snáší:

stál tam v jezerní tůni, jež šplíchala jemu až k bradě. Vidět bylo, jak žízní, a přece se nemohl napít:

kdykoli starý ten muž chtěl sehnout se k vodě a píti, po každé stáhla se nazpět a zmizela, kolem pak nohou tmavá se zjevila půda, a bůh ji zas vysušil vždycky.

Stromoví s vysokým listím mu sklánělo ovoce k hlavě, marhany, hruškové kmeny a jabloně s ovocem skvostným, smokvoně sladkých plodů a olivy rostoucí bujně.

Když však pozvedl ruce, by ovoce toho se chopil,

vždycky je vyšvihl vítr a k stinným je oblakům zvedl.

Také jsem Sisyfa zřel, jak kruté útrapy snáší, obrovskou balvanu tíž tam rukama dovrchu vale.

Opřen jsa oň, vším napětím sil jak rukou, tak nohou, kámen strkal vzhůru, však když jej už překulit hodlal přes onen vrch, vtom po každé tíž jej zvrátila velká, rázem se v rovinu zpět zas kutálel drzý ten kámen. Znova tu ze všech sil jej do výše strkal a s údů

proudem tekl mu pot, mrak prachu mu od hlavy stoupal.

 

Héráklés

Po něm spatřil jsem tam též silného Hérákléa,

přízrak — Héráklés sám jest ve sboru nesmrtných bohů, v rozkoších, jeho pak choť jest Hébé půvabných kůtků, zplozená velkým Diem a Hérou v opáncích zlatých.

Lidí zesnulých šust zněl kolkolem, jako když ptáci na všecky strany se plaší — on temné podoben noci, holý v levici luk, šíp na struně namířen maje,

zíral hrozivě kol, jak šíp by již vystřelit hodlal. Strašný závěsní pás měl viseti okolo hrudi.

Zlatem skvěl se ten řemen, a divná jej zdobila díla: medvědi, diví kanci a lvové ohnivých zraků,

kruté seče a bitvy a rubání mužů a vraždy.

Kdokoli takový pás svým umělým zhotovil duchem, marně by podobný jiný se snažil zhotovit příště.

Ihned poznal mě rek, jak pohlédl pozorně na mne, načež, hlasitě štkaje, mi pravil perutná slova: ‚Zchytralý Odyssée, ty z Láerta vládyko jasný, ubohý! Ty tedy též kýs osud si neblahý vlečeš,

jaký jsem vlekl si já, když žil jsem pod září slunce! Kronovec Zeus byl roditel můj, však přesto jsem musil

snášet bez konce žalu, vždyť muži jsem poroben býval o mnoho špatnějšímu, jenž těžké mi ukládal práce.

Také pro psa mi sem jít poručil, neboť si jiné nemohl vymyslit práce, jež nad tuto byla by těžší.

Já však jej odvlekl přece a vyvedl z Hádovy říše, neboť mě provázel Hermés i Pallas jiskrných zraků.‘

Toto mi děl, pak v Hádův dům zas nazpátek kráčel.

 

 

 

íběhy Odysseovy

PRÍBEHY ODYSEOVY

 

 

ODYSEOVE CESTY

 

odys-a-kirkeo.jpeg

 

 


audio-logo.jpg        

 

 

 

 

PREKLAD HOMÉROVÝCH EPOSOV

 

 

ud-a-sire--ny.jpg

 

 

INTERPRETÁCIA HOMÉROVÝCH EPOSOV

 

ZPĚV XVII

Odysseus ve svém domě.13 Řádění ženichů

Zora když, s jitrem se rodíc, se zjevila růžovoprstá, tehdy si na své nohy již uvázal opánky krásné milený Télemachos, jejž božský Odysseus zplodil, vzal si i mohutný oštěp, jenž do dlaně dobře se hodil, chtěje se do města vydat, a oslovil pastuchu svého:

„Tatíčku, v město se já již vypravím, aby mě matka spatřila, neboť se bojím, že nenechá, jak si já myslím, lkání hrozného dříve a kvílení plného pláče,

nežli mne samého spatří.

Však tobě zas ukládám toto: tohoto nešťastného mi cizince do města zaveď!

Tam ať si za jídlo žebrá! Tam podá mu, komu se zachce, koflík vína i chléb. Já nemohu kdejaké lidi

na starost přece si brát — mámť vlastních svízelů nazbyt! Kdyby se cizinec ten chtěl nad tím horšiti příliš,

bylo by pro něj tím hůř — jest milé mi, mluviti pravdu.“ Důvtipný Láertův syn zas těmito odvětil slovy:

„Netoužím ani já sám, můj milý, meškati tady.

Žebráku mnohem je líp, když žebrá o jídlo městem,

než když na venku jest. Tam podá mu, komu se zachce. Nejsemť věru již mlád, bych ve stájích trvale bydlil,

tam pak byl poslušen ve všem, co vykonat poručí správce. Jdi jen! Tento mě muž tam zavede, jak mu to velíš,

co jen se u ohně zhřeji, a venku až nastane teplo.

 Hrozně už tento můj šat jest chatrný, snadno by mohl zničit mě za jitra mráz — jest město prý daleko odsud.“

Řekl, a Télemachos se dvorem na cestu vydal, kráčeje chvatným krokem — a chystal ženichům zkázu. Když pak ve vládcův dům již vstoupil k bydlení vhodný, postavil ratiště svoje a o sloup je vysoký opřel,

sám pak do nitra kráčel a přes práh kamenný přešel.

Pěstounka Eurykleia jej ze všech spatřila nejdřív,

na křesla zdobená krásně tou dobou dávajíc rouna.

S pláčem přímo šla k němu — též druhé se sbíhaly služky, které ve svém domě měl Odysseus, ztužilý v duši.

Všecky ho vítaly vroucně a líbaly hlavu a plece.

Moudrá Pénelopeia se blížila z komnaty ženské, sličností Artemidě neb zlaté Kypřance rovná,

objala milého syna, a z očí jí vytryskly slzy.

Hlavu mu zlíbala vřele a obě dvě spanilé oči,

radostí hlasitě štkajíc. Pak pravila perutná slova: „Přišel jsi, sladké ty světlo, můj synáčku! Já se už bála, že tě tu nespatřím víc, když do Pylu s lodí jsi odplul, tajně a bez mé vůle, bys pátral po milém otci.

Teď však přesně mi vylož, co všecko jsi na cestě viděl!“

Rozumný Télemachos jí na to dal odpověď tuto: „Nebuď, matičko má, teď nářku a srdce mi v prsou

nebuř! Já náhlé zhoubě jen stěží jsem unikl šťastně!

Teď se však umyj v lázni a čisté roucho si vezmi,

vystup v komnatu horní a s tebou i služebné ženy!

Bohům nesmrtným přislib, že účinné slavnostní žertvy vykonáš, zdali by Zeus chtěl provést odvetné skutky!

Já však jdu na shromaždiště a cizince do domu pozvu, který se přidružil ke mně, když domů jsem z ciziny spěchal.

Toho jsem poslal napřed i s průvodci rovnými bohům, rozkázav Peiraiovi, by vzal si jej do svého domu,

tam jej pečlivě hostil a uctíval, nežli se vrátím.“

Taková promluvil slova, a rozkaz byl vykonán mlčky. Ihned se umyla matka a čisté roucho si vzavši,

slíbila všechněm bohům, že účinné slavnostní žertvy vykoná, zdali by Zeus chtěl provést odvetné skutky.

Avšak vladařův syn hned potom komnatou vyšel, kopí si vzav — dvé rychlých psů s ním běželo cestou.

Tehdáž božský vděk kol jinocha rozlila Pallas:

s podivem hleděli naň, když přicházel, veškeří lidé. Ihned ženiši zpupní kol něho se kupili všichni,

přátelsky mluvíce s ním, však v srdci mu strojili zhoubu. Avšak vládcův syn jich četnému davu se vyhnul,

tam však, kde Halithersés i Antifos seděl a Mentór,

kteří již od počátku mu po otci přáteli byli,

kráčel a sedl si u nich — ti na všecky věci se ptali.

Zblízka tu Peiraios k nim tam přistoupil, oštěpem slavný, s hostem na sněmoviště jda po městě. Potom už déle nemeškal Télemachos a vyšel přivítat hosta.

První k Télemachovi se ozval Peiraios takto: „Honem děvečky své hleď poslat do mého domu, abych ti poslal dary, jež dostal’s od Meneláa!“

Rozumný Télemachos mu na to dal odpověď tuto: „Peiraie, nevíme přec, jak nakonec dopadne všecko. Jestliže ženiši zpupní mi v paláci připraví zhoubu, tajně, a jmění moje si vespolek rozdělí všecko,

chtěl bych, bys raděj ty sám než kdokoli z těchto ho užil. Pakliže naopak já jim připravím osud a zhoubu,

potom mi přineseš v dům mé poklady — šťastnému šťastný.“

Řekl a nešťastného si cizince do domu vedl.

Když pak ve vládcův dům již vstoupili k bydlení vhodný, v komnatě nejdřív pláště si na křesla dali a židle,

ve vanách hlazených krásně se umyli, vstoupivše do nich. Když pak je umyly služky a olejem natřely potom,

a když huňatým pláštěm a sukní jim oděly těla, oba již vystoupli z vany a potom si na židle sedli.

Vodu vtom v konvici zlaté a překrásné přinesla služka, vlila ji v stříbrnou mísu, by mohli si umýti ruce,

načež hlazený stůl jim každému stavěla vpředu.

Klíčnice ctná jim přinesla chléb, jejž na stolky dala, přidavši jídel hojně, jež ze zásob ochotně nesla.

V komnatě, u samých dveří, jim naproti, sedla si matka, opřena o své křeslo a jemné předivo předla.

Po jídlech předložených, a schystaných, zvedali ruce.

Když pak žízeň a hlad již nadobro zahnali všichni, moudrá Pénelopeia tu počala mluviti takto:

„Já teď už, milý synu, zas vystoupím v komnatu horní, lehnout si na lůžko své, jež budí ve mně jen nářek, slzami máčeno stále, co Odysseus k Íliu odplul zároveň s Átreovci.

Však ty jsi mi o otci dosud — nežli ti ženiši zpupní by opět do domu vešli —

nedal podrobnou zvěst stran návratu — slyšel-li’s o něm.“

Rozumný Télemachos jí na to dal odpověď tuto:

„Já ti to povím, matko, a vyložím skutečnou pravdu.

Jeli jsme do města Pylu a k Nestoru, vladaři lidu.

Ve svém vysokém domě mě Nestor přivítal vlídně, hostil s velikou péčí jak otec vlastního syna,

který se za dlouhý čas zas vrátil z ciziny právě —

takto mě hostil s péčí i slavní synové jeho.

O mém však ztužilém otci prý od lidí pozemských nikdy

neslyšel, žije-li dosud, či zdali už podlehl smrti.

Avšak Meneláovi, jenž kopím je slavný, mě poslal

se svými vlastními koni a s vozem stavěným pevně.

Ve Spartě Helenu též jsem spatřil, pro kterou mnoho trójský i achajský lid kdys vytrpěl po vůli boží.

Ihned pak Meneláos, muž mohutný hlasem, se tázal, čeho si od něho žádám, že přišel jsem do skvělé Sparty. Já jsem mu pověděl všecko a vyložil veškerou pravdu.

Tehdy se ujal slova a řekl mi odpověď tuto:

‚Aj, toť pochyby není, že lehnout chtěli si v lůžko hrdiny chrabrého ducha, ač sami jsou zbabělé mysli.

Jako když uloží laň svá mláďata, vylíhlá právě, sající, v houšť, v níž silný lev má obydlí svoje,

sama pak úbočí hledá a úvaly porostlé travou,

za pastvou — zatím se lev zas ve své obydlí vrátě, lani a mláďatům jejím tam bídnou připraví zhoubu, podobně ženichům on kdys bídnou připraví zhoubu.

Kéž by jen, otče ty Zéve i Athéno, kéž by jen, Foibe, takový, jaký býval, když na Lesbu, vzdělaném dobře, povstal a s Filomélovcem se do půtky o závod pustiv,

o zem praštil jím prudce — i zplesali Achajci všichni. Kdyby se Odysseus nyní — jsa takový — s ženichy potkal, všichni by rázem zašli, a chuť by jim k ženění zhořkla!

O tom však, nač se mne ptáš, zač prosíš mne, nikdy ti jinou od pravdy odchylnou zvěst bych neřekl, aniž tě přelstil, nýbrž co mořský kmet, jenž omylu nezná, mi řekl,

z toho ni jednoho slova ti zatajit nechci ni zakrýt.

Na výspě prý jej zřel, jak kruté útrapy snáší,

v obydlí Kalypsy nymfy jsa poután proti své vůli.

Avšak není mu možno, by do země otcovské přišel. Nemáť korábu s vesly, ni soudruhů, kteří by cestou

po širém mořském hřbetě mu při plavbě průvodci byli.‘

Pravil tak Meneláos, syn Átreův, oštěpem slavný.

Skončiv to, plul jsem nazpět. I poslali příznivý vítr bozi, a v otčinu svou jsem brzy byl přiveden milou.“

Tak své mateři pravil a vzbudil jí naději v srdci.

Slova též Theoklymenos se ujal, podobný bohům: „Ženo vší vážnosti hodná, již Odysseus nazývá chotí, věř, ten dobře to neví, však poslyš tuto mou věštbu! Jistou ti věc teď předpovím já, však neskryji pranic.

Z bohův obzvláště Zeus buď svědkem a hrdinského vládyky pohostný stůl, též ohniště, k němuž jsem přišel: Jistě tu jest již vládyka sám v své otcovské zemi,

sedě neb chodě tu kdes. — Ten hrozné to řádění v domě zkoumá a ženichům všem již chystá pohromu strašnou. Z toho to znamení soudím, jež na lodi pokryté pevně sedě, jsem poznal jasně a synovi řekl je nahlas.“

Moudrá Pénelopeia mu na to zas odpověď dala: „Kéž by jen, milý hoste, ta řeč tvá splněna byla! Pak bys za krátký čas mou přízeň a přehojné dary poznal, a kdo by tě potkal, by každý velebil tebe.“

Taková byla jich řeč, již navzájem mluvili k sobě.

Ženiši za té doby se před domem Odysséovým bavili házením disku a vrháním oštěpů lovčích,

na půdě zdupané pevně, kde zpupně si vedli i jindy.

Zatím byl k obědu čas. Již brav jim z venkova přišel, se všech stran — jej přivedl lid, jenž jindy ho vodil.

Tu k nim promluvil Medón, jenž ze všech héroldů nejvíc všechněm se ženichům líbil a účast při hodech míval. „Pánové, když jste už hrou v svých duších okřáli dosti, vejděte do domu opět a k hodům strojme si jídlo!

Neníť to špatná věc, být zavčas posilněn jídlem!“

Řekl, a ihned vstali a poslechli pokynu jeho.

 

 18.SPEV

 

interior_homer_odysseybkxi385to464.jpg

 

 

ZPĚV XXIV

Boj s povstalými Ithačany a smír

Zatím však poslice pověst již celým kvapila městem, hlásajíc zhoubu a smrt, jež postihla ženichy strašná.

V stejný to slyšíce čas, hned se stran se sbíhali různých k paláci Odysséovu a sténali hořce a lkali.

Odtud nosili mrtvé a každý pohřbíval svého.

Mrtvoly z jiných měst pak dávali odvážet všecky

od plavců do jejich vlastí a kladli je na lodi rychlé,

sami pak, truchliví v srdci, šli hromadně na sněmoviště.

Avšak, když se už sešli a všichni se v hromadu shlukli, v středu jich Eupeithés povstal a počal mluviti k sněmu, neboť stálý bol měl pro syna, pro Antinoa,

na srdci svém, jejž prvního sklál sám Odysseus slavný. Pro něho proléval slzy, a těmito slovy se ozval:

„Přátelé, strašný čin ten muž nám Achaiům spáchal: Některé s loďmi už dřív nám odvezl, četné a vzácné. Ztratil však duté lodi a také ztratil i mužstvo,

vrátiv se, pobil zas druhé, již z Achaiů nejlepší byli. Vzhůru však, nežli ten vrah nám kvapem do Pylu prchne, nebo snad v Élidu skvělou, kde epejský panuje národ! Pojďme, sic budeme vždycky, i později, vydáni hanbě, neboť to potupa bude, až o tom i potomci zvědí, vskutku-li za své syny a za bratry nestihnem pomstou vrahy.

Toť věru již déle by nebylo milé mi v duši

žít, spíš přál bych si umřít a s mrtvými býti co nejdřív. Pospěšme již, sic po moři dřív nám uprchnou oni!“

Tak k nim promluvil s pláčem, a bol jal Danajce všechny.

Tehdáž božský pěvec a hlasatel Medón k nim přišli z paláce Odysséova, když libý je opustil spánek.

Vstoupili do jejich středu — i užasli mužové všichni. Také rozumný Medón k nim promluvil těmito slovy: „Nyní, ithačtí muži, mě poslyšte: Odysseus jistě

bez vůle nesmrtných bohů si takých nesmyslil skutků. Sám jsem nesmrtného tam uviděl boha, jak stál tam poblíže Odysséa a ve všem byl Mentoru roven.

Onen nesmrtný bůh tam blízko stál u Odysséa,

zřejmě ho vzněcuje k boji a v ženiších vzbuzuje postrach. Zuřil v komnatě mužské, a jeden tam po druhém padal.“

Toto jim pravil hérold a bledá je jímala hrůza.

Také hrdinský kmet k nim promluvil, Halithersés, Mastorův syn, jenž nazad i vpřed sám jediný viděl. Tento, muž moudré mysli, k nim promluvil těmito slovy: „Nyní, ithačtí muži, mě poslyšte, něco vám řeknu: Přátelé, slabostí vaší se všecko to neštěstí stalo!

Nedbali jste mé rady, ni Mentora, vládyky mužstva, přimět vlastní své syny, by nechali ztřeštěných skutků, kteří strašlivý čin svou zpupností spáchali podlou, maříce vládcovo jmění a v neúctě majíce ženu

muže tak výborného — vždyť prý se už nevrátí nikdy. Staň se tak alespoň nyní! Teď učiňte, jak vám to radím! Nechoďme tam, sic smrt tam ledakdos najde svou vinou!“

Řekl, a někteří z nich hned zdvihli se s velikým křikem, víc než polovic všech, však na místě zůstali druzí.

Jiným se v srdci ta řeč však příčila — raději chtěli Eupeitha poslušni býti a honem kvapili pro zbraň.

Ale když třpytnou zbroj již na svá těla si vzali,

před ono prostranné město se veškeří hromadně sešli. Těmto se Eupeithés sám, ten bláhovec, postavil v čelo: doufalť, že synovu smrt tak potrestá. Neměl se arci domů již navrátit živ, vždyť došel tam osudu svého.

Tehdáž bohyně Pallas však pravila Diovi otci: „Kronovče, všech nás otče, ty nejvyšší vladaři vládců, odpověz na můj dotaz, co uvnitř mysl ti skrývá!

Chceš snad i dál zlou válku a strašlivou způsobit vřavu, či snad přátelský smír chceš stranám oběma zjednat?“

Kronovec, sběratel mraků, jí těmito odvětil slovy: „Dítě, proč na tu se věc teď tážeš a zvídáš ji na mně? Nebyl-li úmysl ten kdys vymyšlen od tebe samé, jednou že Odysseus přijde a všecky ty ženichy ztrestá? Udělej, jakkoli chceš, já povím ti, jak je to vhodné.

Ježto se nad záletníky už slavný Odysseus pomstil, věrnou učiňme smlouvu: ať Odysseus stále je králem, my však na vraždu synů i bratrů vzpomínku každou vyhlaďme z paměti všech. Nechť mají se vespolek rádi, tak jak dřív, nechť mír zas mají a bohatsví hojné!“

Řečí tou roznítil snahu, již Pallas měla už dříve. Sestoupla s olympských výšin a na zem se spustila skokem.

Oni když po chutném jídle již úplně zahnali touhu, promluvil Odysseus slavný, jenž tolik zápasů přestál: „Vyjdiž někdo a pohleď, zda nejdou a nejsou už blízko!“

Řekl a Doliův syn hned vykročil, jakož byl velel, z jizby a na prahu stanul a spatřil všecky je blízko.

Nakvap k pánovi svému pak pravil perutná slova: „Tady, už nablízku, jsou, nuž honem vezměm si výzbroj!“ Toto jim děl, hned vstali a výzbroj na sebe brali,

čtyři kol Odysséa a šest též starcových synů.

S nimi i Láertés sám, též Dolios brali si výzbroj,

ačkoli šedí už byli a z nutnosti po zbrani sáhli.

Ale když třpytnou zbroj již na svá těla si vzali,

odemkli hned pak vrata a vystoupli — Odysseus v čele.

Vtom k nim přistoupla Pallas, jež velkého Dia je dcera, Mentoru podobna jsouc jak postavou těla, tak hlasem. Zaplesal Odysseus slavný, jenž tolik zápasů přestál, ihned se ozval takto a pravil k milému synu:

„Nyní, když osobně’s přišel, to poznáš, milený synu, kde se tu ve vřavě boje teď měří nejlepší muži,

abys mi rod svých otců tu neznectil, kteřížto dříve chrabrostí v boji a silou vždy prosluli po světě širém.“ Rozumný Télemachos mu na to dal odpověď tuto: „Uvidíš, chceš-li, můj otče, že při své chrabrosti ducha nikterak já náš rod, jak pravíš, neznectím jistě!“

Řekl, a Láertés zplesal a těmito promluvil slovy:

„Aj, jak den to je vzácný, ó bohové, jaká to rozkoš, neboť syn můj a vnuk jsou ve sporu o svoji chrabrost!“

Pallas jiskrných zraků tu přistoupla k němu a řekla: „Láerte, ze všech přátel mi nejvíc milený v srdci,

k Palladě jiskrných zraků a k Diu se pomodli otci, potom pravicí mávni a vymršť stinný svůj oštěp!“ Řekla to bohyně Pallas a velkou sílu mu vdechla. Vroucně se pomodlil k ní, jež velkého Dia je dcera, honem pravicí mávl, a vymrštiv stinný svůj oštěp, udeřil Eupeitha vládce skrz přilbici s kovovým čelem. Oštěpu nezdržel kov: skrz naskrz projelo ostří:

padl, až duněla země, a brnění zařinklo na něm. Vládce i statný syn vtom vrazili do přední řady, ostrými meči je kláli a oštěpy o dvojím hrotu.

Tenkrát by jistě jim všem byli odňali život a návrat, avšak bohyně Pallas, jež bouřného Dia je dcera, mocným hlasem vzkřikla a zdržela veškero mužstvo: „Občané ithačtí, dost! Již kruté zanechte bitvy,

abyste bez mnohé krve co nejdřív se rozešli z boje!“

Toto jim Pallas řekla, a bledá je pojala hrůza, přejel zástupy mráz, až z rukou jim vylítly rázem zbraně a na zem padly, jak zazněl bohynin výkřik: do města pádili zpět, svůj život nechtíce ztratit.

Strašlivě vykřiknuv rek, jenž tolik zápasů přestál, vyrazil proti nim skrčen jak orel vysokoletý.

Vtom však mrštil Zeus, syn Kronův, čadivým bleskem před oči Olbřímorodé své rozenky jiskrných zraků.

Pallas jiskrných zraků tu pravila k Odysséovi: „Zchytralý Odyssée, ty z Láerta vládyko jasný,

zadrž a další spor hleď zastavit společné války,

aby se Kronovec Zeus pak nehněval, vidoucí v dálku!“

Takto mu pravila Pallas. I poslechl, plesaje v srdci.

Avšak nedlouho potom jim oběma sjednala smlouvu bohyně, Athénská Pallas, jež bouřného Dia je dcera, Mentoru podobna jsouc jak postavou těla, tak hlasem.

 

2806663.jpg

 

 

REKONŠTRUKCIA INTERPETÁCIE HOMÉROVÝCH EPOSOV ZA JEHO ČIAS

 

 

 

ODYSEA PDF

 

 

 

 

PRAMENE A ODPORÚČANÉ LINKY

https://web2.mlp.cz/koweb/00/04/43/08/91/odysseia.pdf

Bohové a hrdinové antických mýtů: Odysseova Odyssea 10.díl

https://www.youtube.com/watch?v=7kSJ7zgF4s0

Rozbor díla: Odysseia (Homér)

https://www.youtube.com/watch?v=w0-M16hPSN0

Homér - Ilias a Odysea SK/CZ

https://youtu.be/suDr0wA4wsw

 

YOUTUBE

https://www.youtube.com/results?search_query=HM%C3%89R+ILIAS

https://www.youtube.com/watch?v=s_eoJQZdSeY

 

 

 

 

Kontakt

Štatistiky

Online: 2
Celkom: 346586
Mesiac: 5160
Deň: 140