ŽIVOT

JOHNA MILTONA

MOTTO:

Aby sme so Strateného raja získali čo najviac, treba ho podľa všetkého čítať dvoma rôznymi spôsobni.  najprv sa  zamerať na zvuk, potom na zmysel.

  T.S.  Eliot

eré nakonec vyústily v občanskou válku na podzim roku 1642 a vyhlášení Anglické republiky.

John Milton se nejprve doma po dlouhou dobu věnoval rodinnému životu, zabýval se výchovou synů své sestry a několika mladých šlechticů. Byl vášnivým stoupencem myšlenek demokracie a osobní svobody, horlivým republikánem, upřímně nenáviděl diktátorského krále Karla I. Stuarta, který ignoroval parlament. Toto zaujetí ho postupně – jako velkého snílka – přivedlo do blízkosti poslance parlamentu za Cambridge Olivera Cromwella. Stal se jeho sekretářem a pomáhal mu, stejně jako jeho synovi Richardovi. V březnu roku 1649 byl dokonce jmenován „sekretářem státní rady pro cizí jazyky“ (John Milton byl polyglot, uměl deset řečí slovem a písmem, včetně řečtiny, aramejštiny a hebrejštiny). Zejména vedl zahraniční korespondenci Anglické republiky a všechny dokumenty přepisoval do latiny. Podle britských zdrojů byl Milton už v 16 letech brilantním a elegantním básníkem v latině.

Zprvu Milton organizoval především kampaň proti Claudiu Salmasiovi, což byl velmi vlivný poradce Karla I. ve státoprávních a náboženských záležitostech. Psal polemiky, pamflety, traktáty a pojednání o náboženství a politice. Avšak kariéra Olivera Cromwella postupně přestala mít čistě parlamentní a demokratické dimenze.  Zapojil se do občanské války anglické šlechty proti Karlovi I. a nakonec stál v čele vojenského odporu proti králi. Nejprve naverboval jezdeckou jednotku v Cambridgeshire, spojil se s hrabětem z Manchesteru Eduardem Montaguem a jeho vojskem, aktivně bojoval v čele svých jednotek, postupně se dostal až na pozici vrchního  velitele parlamentaristické armády. Časem se Cromwell proměnil z parlamentního demokrata ve válečníka, jehož pověst provázela velká odvaha v přímém boji. Cromwell byl iniciátorem názoru, že občanská válka může skončit pouze tak, že král Karel I. bude za zradu odsouzen k smrti a popraven. Král byl v roce 1646 uvězněn, ale když byl v roce 1647 akcí roajalistického jezdeckého oddílu osvobozen, rozhodl se Cromwell vzít všechno do vlastních rukou. Když byl Karel I. dosazen Skoty zpět na trůn, byl znovu zatčen a uvězněn. Parlamentní většina odsouhlasila odsouzení Karla I. k trestu smrti a 30. ledna 1649 byl monarcha popraven. Pro rozsudek smrti hlasoval i Oliver Cromwell. Byla vyhlášena Anglická republika. Cromwell se stal vůdčí postavou této republiky. Vedl další válku proti vzdorným Skotům, zabíjel je, popravoval, posílal do vyhnanství na Barbados, v bitvách u Dunbaru (1650) a Worcesteru (1651) rozprášil poslední zbytky královské armády organizované Karlem II. z exilu a podporované Skoty. Pak Cromwell vyřešil dlouhodobé spory v parlamentu – o pokračování království, či potvrzení republiky – velmi razantně, s rozhodností sobě vlastní. V dubnu 1653 vtrhl s oddílem mušketýrů do parlamentu a rozpustil ho. Ustavil nový. Poté od prosince 1653 do své smrti 3. září 1658 vykonával funkci lorda protektora Anglie, Skotska a Irska. Nechtěl být považován za vojenského diktátora, takže si vymyslel toto noblesní pojmenování své pozice.

John Milton tomu všemu s neklidem v duši přihlížel a sledoval, jak se republika mění ve vojenskou diktaturu, což se rozhodně neztotožňovalo s jeho republikánskými ideály. Silně ho to všechno zasáhlo. A to zdaleka netušil, že britská monarchistická tradice přežije mimo jiné i dvě světové války ve 20. století a brexit od Evropské unie v roce 2017. Hrabství se stala v podstatě vojenskými obvody. Republika se měnila v uzurpátorský režim, který neměl nic společného sideovým základem britského Commonwealthu, který Milton patrně formuloval jako první. V roce 1657 byla Cromwellovi dokonce nabídnuta královská koruna. On ji však odmítl, ale nechal se jmenovat doživotním protektorem s tím, že může určit svého nástupce.

Jeho pokračovatelem se stal jeho syn Richard, který však neměl schopnosti svého otce a byl donucen v květnu 1659 rezignovat. Neměl dostatek spojenců v parlamentu, armádě ani mezi šlechtou. Na politické scéně nebyli žádní výrazní lídři a situaci v roce 1660 vyřešil anglický správce Skotska George Monck.  Dorazil do Londýna se svou skotskou armádou, obnovil existenci parlamentu, umožnil ústavní změny, návrat Karla II. z exilu a vyhlásil monarchii znovu pod korunou Stuartovců. To byl konec republikánské politické kariéry Johna Miltona a tato zhruba dvacetiletá kapitola jeho života zásadně ovlivnila jeho zbytek, v němž vznikl i Ztracený ráj.

Po návratu skotského rodu Stuartovců na anglický trůn byla sice vyhlášena všeobecná amnestie a odpuštění všech provinění proti monarchii, jakýsi generální pardon, nicméně Milton byl ve věku dvaapadesáti let navždy vyloučen ze státní služby. Král Karel II. Byl sice velkorysý, nemstil se, ale John Milton byl až do konce svého života společenským outsiderem. Ostatky Olivera Cromwella, pohřbené ve Westminsteru, byly vykopány v roce 1661 a i na tehdejší zvyky byly poněkud velmi morbidním způsobem zneuctěny. Byl mj. posmrtně popraven oběšením, jeho vykopaná mrtvola visela dvanáct hodin na trámu a pak byla jeho hlava nabodnuta na kůl. Tehdy si umínil fatálně zklamaný John Milton, že se bude věnovat po celý zbytek svého života jenom umění.

Hrdinskou báseň, kterou odedávna hodlal složit, začal psát ve věku, v němž Virgilius dokončil svou Aeneidu. Sotva však začal psát, musel se vyrovnávat s tím, že zcela přichází o zrak. Chudý (podivné tvrzení, když byl Cromwellem a pak coby státní sekretář Anglické republiky štědře placen), opuštěný a slepý přesto nezoufal a za devět let napsal Ztracený ráj, který podle Josefa Jungmanna poprvé vyšel v roce 1669. Podle britských zdrojů a podle výtisku v Britské knihovně v Camdenu na Euston Road 96 v Londýně byl však poprvé vydán v srpnu 1667.

Prvnímu vydání eposu předcházelo martyrium. Bylo celkem neomylným dokladem skutečnosti, jak byl tento vznešený básník za svého života málo vážen. Nemohl prý najít vydavatele či knihaře, který by se rozhodl jeho Ztracený ráj vytisknout. Samotný titul  jeho knihy působil údajně urážlivě, poněvadž tehdy vše, co se náboženství týkalo, jako by vyšlo z módy. Posléze údajně situaci vyřešil jakýsi pan Tompson, který prý podle Jungmanna zaplatil Miltonovi třicet dublonů, což bylo asi dvě stě zlatých, aby mohl dílo vydat. Dědicům tohoto pana Tompsona to později vyneslo deset tisíc dolarů zisku. Podle Jugmanna. Podle britského historika Petera Lindenbauma a jeho knihy z roku 1995 však Milton prodal vydavatelská práva 27. dubna 1667 vydavateli Samuelu Simmonsovi za pět liber (což údajně odpovídá 770 librám v roce 2015). Podle starší verze se tiskař či vydavatel bál, že koupil draze zboží, jehož cenu vůbec neznal. S Miltonem si prý dohodl, že mu druhou polovinu zisku vyplatí až po druhém vydání knihy. Podle Lindenbauma si však Simmons určil podmínku, že autorovi zaplatí dalších pět liber, když se každý další tisk v počtu 1300 až 1500 vyprodá. První vydání se vyprodalo za 18 měsíců. Vydavatelem byl skutečně Simmons. Podle Jungmanna se toho všeho Milton už nedočkal. Zůstal za svého života chudý a neznámý, jeho jméno tak rozmnožilo počet vzdělaných, moudrých, talentovaných a důvtipných mužů, avšak osudem pronásledovaných, kteří se nedočkali ocenění svých současníků. Zemřel 8. listopadu roku 1674 ve věku 65 let na selhání ledvin. Kvalitu díla a jeho význam pro anglicky psanou literaturu ocenil až Joseph Addison v deníku Spectator v roce 1711.

Jako první poukázal na skutečnou hodnotu Ztraceného ráje a postavil Miltona vedle Homéra a Vergilia. Teprve od tohoto momentu si Angličané postupně začali vážit děl svého národního básníka a zvláště pak Ztraceného ráje. Stačil na to osvícený úsudek jednoho novináře. Do té doby bylo Miltonovo dílo zahaleno předsudky. Doboví svědci tvrdí, že Milton byl v mládí mužem střední postavy, pohledné tváře, světle šedých vlasů, a velmi příjemné povahy. Byl prý přímočarý, upřímný, smělý, velmi pracovitý, střídmý, empatický, neměl zálibu v alkoholu.

Jeho životopisci si nejsou úplně jisti, jakou osobností byl. Milton se údajně poučil ze svých mladých let, kdy nebyl schopen se od knih odloučit před půlnocí, že noční studium a práce jsou škodlivé, takže  později málokdy uléhal ke spánku po deváté hodině večer a vždy vstával před pátou. Jeho mladická zaujatost četbou do pozdních hodin byla údajně základem pozdější fatální poruchy zraku. Proslýchalo se, že od září až do jarní rovnodennosti byla jeho obrazotvornost nejživější, ačkoli někteří tvrdí, že spíše na jaře. Protože po padesátce oslepl, tak se doma pohyboval díky pomůckám, které si sám vytvořil. I přesto však stále hrával na varhany. Byl ostatně nadaným hudebníkem a komponistou.

Svá největší díla Ztracený ráj a Ráj nabytý (případně „Ráj získaný“ nebo „Ráj znovu nabytý“) diktoval jako slepý. Mj. to znamená, že musel mít fenomenální paměť, aby v ní udržel obsáhlé texty v básnickém módu podle tehdejších formálních požadavků na poezii v podobě rýmovaných či nerýmovaných veršů s metrickými, rytmickými, prozodickými či sylabotónickými požadavky. Nelze pochybovat o tom, že životopis Johna Miltona je ještě opředen řadou záhad. Je třeba se smířit s tím, že už ho nikdy nedáme dohromady. V jeho době pochopitelně neexistoval internet, i když ani ten by nebyl zárukou věrohodnosti, neboť internet vývojem směřuje k pověsti nejméně korektního a nejvíce manipulativního informačního nástroje lidstva. Je známo, že John Milton byl třikrát ženat a byl mj. Velkým propagátorem nové legislativy pro rozvody. Životopisci uvádějí, že první z jeho tří žen byla Mary Powellová, dcera nižšího šlechtice, kterou si vzal v roce 1642. Byla dámou naprosto opačného smýšlení, nežli byl Milton. Royalistka a bylo prý velkým divem, že k jejich manželství vůbec došlo, dokonce mělo být krátce po sňatku rozvedeno. Mary utekla z jeho domu měsíc po svatbě k rodičům. Avšak když zjistila, že se Milton hodlá zasnoubit s jinou ženou, vrátila se po třech letech k němu a jejich manželský svazek znovu upevnila. Nakonec spolu měli čtyři děti, dcery Mary, Anne a Deborah, bohužel syn John se nedožil jednoho roku života. Manželka Mary zemřela v roce 1652 po komplikacích, souvisejících s porodem nejmladší dcery Deborah.  Údajně Miltona právě události kolem prvního manželství inspirovaly k napsání onoho pěkného místa ve zpěvu X. jeho díla:

„… I pojme útrpnost Adama,    

a obměkčeno srdce jest jeho.

Vida ji, jen ještě nedávno

život svůj, své potěšení jediné,

nízce k nohám poníženou v úzkosti.“

Stejně tak můžeme zaznamenat, že na mnoha dalších, těch nejpodařenějších místech textu Ztraceného ráje, měl Milton pravděpodobně před očima sám sebe a své příhody, přičemž ve ztotožňování své osoby s Adamem musel mít o sobě velmi vysoké mínění. Evin obraz pak je prý obrazem jeho manželky. Dvě starší dcery mu při jeho práci velmi pomáhaly. Neboť „ačkoli mluvily jeho mateřským jazykem, uměly také číst v jazycích nových i starých, totiž v latinském, řeckém a hebrejském“, jak praví Josef Jungmann, a tak téměř nevidomému otci četly z knih, kdykoli to potřeboval. Milton velice dbal na to, aby dcery měly dobré vzdělání a vychovával své děti tak, aby mj. mluvily mnoha jazyky, včetně latiny, hebrejštiny a asyrštiny. Což jsou možnosti, jichž rodiče 21. století většinou nedosahují. Nejnadanější z jeho dcer prý byla nejmladší Deborah, ale s ní měl Milton podle historiků napjatý vztah.

Milton se oženil podruhé v roce 1656 s Katherine Woodcockovou, ta však zemřela při porodu. Třetí manželství uzavřel v roce 1662 s Elisabeth Mynshullovou, která byla o 31 let mladší, a tento svazek byl označován za nejvíce šťastný. Prózy Johna Miltona, přestože jich napsal mnoho, prý nebyly dobré. Milton napsal – dle současných historiků slovesné kultury – 35 děl. Poetických, prozaických, filozofických, společenských. Věčnost vlastně získalo jen jedno: Ztracený ráj.

Máme-li shrnout jeho eposy ve smyslu významu pro světovou literaturu, pak mezi jeho „rytmickými spisy“ můžeme uvádět:

1. Ztracený ráj, k jehož napsání se inspiroval v Miláně, jak uvádí překladatel Josef Jungmann, když tam měl možnost zhlédnout hru nazvanou „Počáteční hřích“, v jejímž tématu zaznamenal skrytou  vznešenost. Rozhodl se, že na stejné téma začne psát tragédii, kterou však brzy proměnil v hrdinský epos. Milton navíc dílo protkal mnohotvárným důvtipem tak, že posléze mohl být právem nazýván tvůrcem svatého básnířství, čímž se vydal po stezce neprošlapané, po níž později v jeho stopách kráčeli takoví básníci jako Friedrich Gottlieb Klopstock, Salomon Gessner, Christoph Martin Wieland, Johann Jakob Bodmer a jiní. Dílo natolik zaujalo bristolského biskupa a anglického spisovatele Thomase Newtona (1704–1782), že opatřil Ztracený ráj na mnoha místech vlastními vysvětlivkami a ve dvou dílech jej roku 1750 vydal v Londýně. Tento výborný spis byl přeložen rovněž do italštiny (Paul Rolli, Paříž, 1757); do francouzštiny v próze (Lodovic Racine, Paříž, 1755) a ve verších kněze de Lille, jemuž tento překlad vynesl deset tisíc zlatých. Do němčiny byl přeložen v próze Bodmerem v Curychu (1749), v hexametru od Zachariae v Altoně (1760), v jambu od Bürdeho v Berlíně (1793). Do polského jazyka jej v rýmech převedl Jacek Przybylski (Krakov, 1791), v ruském jazyce vyšel v Moskvě roku 1780.

2. Ráj získaný, hrdinská báseň, která nedosáhla proslulosti prvního eposu.

3. Allegro a Penseroso, dvě výpravné básně.

4. Další hry a drobné básně, k

teré byly spolu s výše uvedenými spisy nejlépe vydány Hawkinsem v Oxfordu roku 1824 a Toddem v Londýně roku 1826.

Späť na úvodnú stranu